Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život z mnoha perspektiv

27. 2. 2008

Noc nad městem

 Poslední metro do srdce města
poslední šance a záchranná cesta
déšť padá na střechy v záři neonů
Praha je teď město démonů

 Až podivně klidná, tichá a netečná
tohle je teď moje konečná
noc pod vládou padlých andělů
tramvaj na výhybce životních předělů
na chvíli zastaví

 A kdo pak utiší to srdce děravý
když zvolí smrt tam, co už nevedou troleje
že ztratilo víru a nevěří v lásku
že zemřelo žalem, i ďábel ho prokleje

 

Věčný kontrasty

 Amíci v mekáči vytasí kreditky
u košů bezďáci počkají na zbytky
a mana shůry se nekoná
stejně by nebyla zákonná
i na to jsou předpisy…

 Finanční velmoži maj skleněný paláce
a slušný lidi zas vyrazej do práce
dvě děti na krku a osmičku čistýho
v džungli z betonu hold nemáš nic jistýho

 Buďte happy, roste nám prosperita!
Možná, že bude pár novejch míst u koryta
a to je tak asi všechno…
Můj autobus předjede Ferrari
starý pořádky prostě zůstaly
a všichni jen čekáme a nic se neděje
Kdo bere šance? A kdo maří naděje?
Jsem to já? Jseš to ty?

 

Ale ty šmejdi vymysleli deštník

 Černá krása upnutá až ke krku
a mý rozpaky teď všichni kolem uvidí
vzal bych tě za ruku a pak bychom šli spolu
někam pryč – dál od lidí

 Avantgardní umění za stěnou z deště
a já doufám, že nás tady spolu uvězní
rozbil bych všechny deštníky
a proděravěl všechny pláště
a u tvýho zvláště byl bych precizní

 Těžko to ale něco ovlivní
jsem jenom svědkem toho
jak voda opisuje tvoje křivky
a z toho údivu jsem zůstal pasivní
Rozevřeš deštník
A o něj rozbije se z kapek mříž
zůstanu stát a budu sledovat
jak padá na zem za tebou
když odcházíš

 

Miluju Sofii

 Platón poskládal tě z trojúhelníků
a ty o tom možná ani nemáš zdání
jsi tak zaoblená…
Kolik sfér se asi vejde mezi tvoje stehna?
Matně vidím pravdu, když je jenom jedna
a ani Descartes stojíc tam, co já
by nemohl popřít tvoje tělo
komu by se taky sakra chtělo?

 Imperativ Kantův vedle tebe bledne
jako starý zlatý stránky
možná, že jsme jenom prázdný schránky
ale ty jseš výjimečná
A přece otočí se se mnou celej svět
a Galileo s Koperníkem budou tiše závidět
když kolem tebe obíhám

 Jsi středobodem mýho kosmu
co teď vlastně stojí a co plyne
vůbec nevnímám
Jdu spát, tak jděte taky, pane Freude!
Já už zhasínám…

 

Ráno jako každý jiný

 Ráno je pravda, co tě praští do očí
trochu vyděsí a trochu zaskočí
včera možná lev salonů
dneska jenom oběť hormonů
i to se stává – teď nebudu poeta
upad jsem na hubu a přímo do světa

 Po ráně z milosti už nikdo nepláče
a permoníci v hlavě popadnou svý krumpáče
protřu si oči a svět se zatřese
další den začíná pro toho, kdo to unese

 Dám toaletní seanci u dnešního vydání
novin – no, to je k po---ní!
Růžový sny už naprosto zmizí
a všechno je na chvíli tak nějak cizí

 Nahá je samota ve sprchovym koutě
a ze všech stran včerejší vzpomínky útočí
Když nebudeš silnej, na kusy rozervou tě
poznámky z diáře vmetený do očí
Tenhle vlak zrychluje a těžko už zastaví se
pro někoho, kdo jednou naskočí

 A tímhle očistcem si projít je navždycky nám dáno
Můžu si jen oddechnout a říct:
přežil jsem další normální ráno

 

Malá svíčka

 Čtu a mezi řádky pořád ještě vidím tebe
stál jsem u zamčený brány
a pak mi řekli, že už není nebe

 Sám se svojí sklenkou vína
na balkóně nad městem, co nikdy neusíná
duše zbloudilá teď neví kudy kam
a i ta nekrásnější svíčka jednou zemře
pod svým světlem, když pomalu pohasíná

 A když už není nebe
kam pak asi odešla ta malá svíčka
Ty a já, my taky jednou zavřem víčka
naposled

 Ne, život nemůže být jenom mihotavý plamínek
co pomalu nás užírá
život je krásnej, protože kdo žije, umírá
Protože ty a já teď máme čas, teď máme lásku,
teď máme sebe
a v každý vteřině je naše nebe
Život už není hudba, která jen tak odezní
Když každou chvíli může přijít nota poslední