My blázínci

Nádraží na kterém nestojí žádní cestující, kolej která nikam nevede, továrna ve které se už dlouho nerozsvítila žádná žárovka…

Proč to všechno, tedy? Proč??? Ptám se!!!

Protože dřív na tom nástupišti stáli cestující, v továrně svítili tisíce žárovek a ta kolej někam vedla… …na konec života… Dřív tu stálo i město, ale to bylo hodně dávno, jeho obyvatelé chtěli žít a nikdy nenasednout na ten vlak , vlak smrti… Tak vytrhali koleje, zbořili město, zbylo tu jen to nádraží, kolej a opuštěná továrna… ale ta kolej nebyla jen jedna, jak si mysleli, byla na každém kroku s nimi. Oni se bránili ale nezvládli to, bylo to těžké, mysleli, že to přemůžu, ale to se nedá… Anděl smrti si vás vždycky najde, předním se nikdy neschováte… Jednou umřít musíte, Ať už střelou, nožem, smutkem, radostí, nebo jen tak… Prostě jednou vás to čeká jako všechny… tak se s tím smiřte, jednou až to nejvíc nebudete čekat budete muset nasednou na ten vlak…!!!

… to je žena mnoha tváří. Vypadne z oka, vsaje se a zmizí …

… vyjádří lítost, zlobu i radost. Ale to všechno zahrnuje Láska. Láska k někomu koho máme rádi, protože kdybychom ho rádi neměli tak nás slza neopustí…

Ale zase někdy brečíme jen tak, ani nevíme proč… ...pro to není vysvětlení … jen asi že potřebujeme uvolnit stres … a čím méně stresu tím hezčí život a slza je jeho součástí. Brečet není slabost, ale síla!!! Neříkejte někomu že když brečí je slaboch a já nevím co ještě…

… jen si vzpomeňte že jste aspoň jednou brečeli i vy, třebaže jako malé děti ale dělali jste to také… ne každý snese bolest jako vy… Tak ho radši neutišujte, ať se vypláče, ale ať to netrvá moc dlouho, protože pak může být pozdě…

Sny…

… zdál se mi jeden byl jako živý ... často se mi stává, že se mi něco zdá a pak se to splní …

Někdy sou to jen útržky, kdy si říkáte tohle sem už někde viděl…nebo sou to velké části které se vám splní do puntíku … nebo sou to jen úkoly které vám napoví, co máte udělat …

 …Bylo mrazivé odpoledne, takové ve kterém by jste si zalezli pod tu nejteplejší deku světa a nikdy z ní nechtěli vylézt. Byl sv. Valentýn… nesnáším ten den! Chtěla sem jít pryč! Pryč od všeho, od lidí, od civilizace… tak sem šla ani sem nevěděla kam jdu. Zatavila sem se až na jednom kopečku věděla jsem, že to je to místo, které hledám. Rozhlídla se a cítila že jsem tu správně… ta krajina, nebe, všechno… chtěla jsem se o tu krásu s někým podělit, ale neměla jsem s kým. Bylo mi to líto. Jenže pak sem někoho zahlídla na úpatí toho kopce, byla jsem ráda že je tu někdo se mnou, i když o mě asi nevěděl… byl tak krásný…zadívala jsem se na zapadající slunce a na mé tváři se zase po dlouhé době objevil úsměv. Podívala jsem se na místo kde stál, nebyl tam…:‘-(

 …Byl zase mrazivý večer stejný jako minulý rok. Šla jsem na místo kam sem chodila celý rok, každý týden, každou noc. Na ten kopeček… ale zase tam nebyl. Otočila se, už jsem chtěla jít. Stál tam, se svými dlouhými vlasy a černým kabátem. Šli jsme k sobě, objal mě a políbil:-* krásně mu voněli vlasy… po malířský barvě, vlastně jí voněl celý… miluju vůni malířský barvy… a hlavně miluju jeho!!!

Toho dne kdy jsem šla poprvé na ten kopeček, moc dobře sem věděla kam jdu… a jemu taky. Zdálo se mi o tom kopečku … a jemu se zdálo že tam někoho potká… :-)